dedo Vasiľ (ded_vasilij) wrote,
dedo Vasiľ
ded_vasilij

Jefim Fištejn " Za rohem číhá nesvoboda"

V jedné nepříliš vznešené, ale už značně načaté společnosti podnikatelského polosvěta jsem byl překvapen nevšední otázkou: „Hele, ty to musíš vědět, vám to určitě říkají, na kolik let byla východní Evropa postoupena Američanům?“ Když tazatel viděl můj nechápavý pohled, upřesnil: „No jak tenkrát na Maltě – nebo to bylo v Reykjavíku – nás Gorbačov zaprodal Amíkům. To bylo na třicet let, že?“
Naivní konspirologie, víra v to, že se dějiny posouvají dopředu pomocí zákulisních politických obchodů, byť jakkoli dětinská, vyrůstá z dnešního dobře pohnojeného podhoubí. Není třeba mít na nose brýle, aby jeden viděl, že se v české kotlině množí projevy nostalgie po totalitní minulosti: obdiv k autoritářství, k režimu pevné ruky, řeči o výhodách znárodňování a centrálního plánování, papalášské manýry, zkazky zpozdilého slavjanofilství. Jako švábi ze škvír lezou na světlo boží ti, kterým se ještě nedávno přezdívalo „staré struktury“: vysloužilí profesoři marx-leninismu, absolventi vokovické Sorbonny, šmelináři, kteří honili veksla před Tuzexem a pak tvrdili, že to vlastně byl tak trochu ekonomický odboj, odchovanci pionýrského tábora Artěk, prognostici, prezidenti. Kdysi čestní hosté odborářských zotavoven na Picundě, dnes vesměs Putinovi pochlebovači. Na čtvrt století v sobě museli potlačit libý pocit vlastní důležitosti, který zažívali, když mohli sovětským soudruhům dolít stopečku vodky, dříve než podbízivým falzetem spustili nějaké rudoarmějské častušky: „Puskaj nas v boj vedjot tovaryš Stalin…“
Příklon k Číně jejich problém neřeší: příliš vzdálená je kultura a jazyk těchto šampionů společenské stability, příliš zjevné jejich pohrdání horlivými poskoky. Je možné na nich něco trhnout, leč je obtížné obdivovat v nich staršího bratra. Proto se s takovou nadějí v hlase včerejší vekslák, dnešní podnikatel ve vztahovém byznysu ptá hostujícího čínského velmože: „Jak se řekne čínsky ‚Komandyr geroj, geroj Čapajev‘?“ Jenže nestojí Číňanovi za odpověď.
Rozumím skrytému smyslu té nesmyslné otázky ohledně tajných ujednání mezi Gorbim a Ronem. Pokud by to bylo na třicet let, mají to za pár. Oni už stříhají metr, už se nemůžou dočkat návratu starých dobrých časů. A že namísto Sovětského svazu budou sdílet osudy „Ruského světa“, to jim vadí ze všeho nejmíň. V komunismus věřili stejně málo jako později v demokracii. Červené karkulky opět roztouženě vyhlížejí noční vlky.

Permanentní pocit krize

Příčiny, z nichž u nás dochází k preventivní normalizaci, jsou notoricky známé. Je to momentální ochrnutí Západu, který upadl do léčky vlastních hodnot, jež se dostaly do rozporu s hrubou realitou a které současné elity nejsou s to vrátit do rovnovážného stavu. Je to poněkud plytké pojetí politiky coby konkurenčního boje o voličské hlasy – pojetí, jež ve výsledku končí vyprázdněním samotného smyslu politiky. Politický proces se formalizuje v takové míře, že postupně mizí jeho demokratický obsah. Z demokracie se stává jen způsob mocenského rozhodování a instituční fixace osobního soutěžení mezi lídry politických stran.
Praxe hodně poškrábala povrch známé modernizační hypotézy, kterou vyznával bezpočet slovutných teoretiků počínaje Aristotelem a konče soudobými mistry – v zájmu stručnosti vynechávám jména. Smysl hypotézy spočíval v tom, že zvýšení HDP na obyvatele takřka automaticky mělo vést k vyššímu stupni demokracie. V extrémních případech se dokonce uváděla čísla HDP na hlavu, při jejichž dosažení se samospádem spouštěl proces demokratizace. Výpočtu spouštěcí míry byly věnovány desítky vědeckých prací a nejeden jejich autor si za ně odnesl Nobelovu cenu za ekonomii. Dnes je jasné, že teorie sice lahodí sluchu, ale nejspíše nebude pravdivá. Vyšší příjmy obyvatel a vyšší úroveň demokracie mohou být nakrásně podmíněny nějakými jinými faktory – třeba historickými okolnostmi, zeměpisem, podnebím, atd. Za zlatý standard úvah na toto téma je dnes pokládán závěr vědeckého kolektivu ve složení Acemoglu, Johnson, Robinson a Yared, podle něhož růst HDP na obyvatele nevede ke zlepšení demokratických poměrů, ba ani nezabraňuje diktatuře. Rozčarování bylo tak bytelné, že dokonce vedlo ke vzniku přímo opačného scénáře, podle něhož ke zdokonalování demokratického stavu vedou spíše pravidelné cykly hospodářského úpadku.
Je úsměvné, že po celou dobu své existence je demokracie doprovázena pocitem, že se nachází v krizi. Jinými slovy, krize demokracie je zhruba stejně starého data jako demokracie sama. Filozofů, kteří parlamentní demokracii bičovali za neúčinnost a užvaněnost, bylo rozhodně více než jejich oponentů. Jeden z méně známých ruských konzervativních myslitelů, Ivan Iljin (v Putinově době ovšem se stal postavou ikonickou a zkoušky z jeho tvorby jsou povinné pro úředníky důležitých rezortů), konstatoval zhruba před sto lety: „Krize demokracie spočívá právě v tom, že se stát transformuje v pouhé mechanické soukolí, v duchovně indiferentní politickou vývařovnu, v aritmetický součet nedorozumění, ve výplod sebestředných demagogů.“ Iljin a spol. kladli důraz na koncept organické demokracie, v jejímž středu stála kategorie právního vědomí, pocit vlastní důstojnosti člověka, schopnost k samosprávě a dobrovolnému přijetí závazků, vzájemný respekt a důvěra lidí vůči sobě. Hlavním úkolem demokracie bylo vypěstování kompetentní, dělné a akceschopné politické elity, která by správně určovala strategické priority a silou vlastní autority vedla za sebou zdravé jádro národa. Nakupení sebevětšího množství bohulibých pojmů ovšem nic neměnilo na tom, že reálným výpotkem konceptu organické demokracie z nějakých důvodů byl vždy totalitární řád. Požadavek přímé účasti občanů na politickém rozhodování v praxi nevedl k rovnosti vlivů různých zájmových skupin, nýbrž k nacismu a komunismu. Podivná zákonitost se projevovala s takovou pravidelností, že některé teoretické školy, především německé poválečné, začaly hlásat opačný princip – omezení lidové participace jakožto způsob zachování stability demokratických režimů. Uvažovali zhruba takto: čím širší je reprezentativnost systému, tím menší je jeho řiditelnost. Parlamenty a vlády by měly mít dostatečnou volnost k samostatnému jednání a být do značné míry nezávislé na voličských náladách, jinak nemohou vůli obyvatelstva přesahovat a nést odpovědnost za své konání.
Již tento stručný výčet soutěžících konceptů demokracie ukazuje, že nejenže neexistuje žádný všeobecně přijatelný model, ale není ani žádná ideální praxe. Rakousko-britský filozof Karl Popper proto pokládal otázku příchodu k moci za podružnou a formuloval problém jinak: jak zajistit výměnu špatných vládců bez násilí a krveprolití? Popper dával přednost demokracii před diktaturou nikoli z nějakých vznešených ideových příčin, nýbrž už proto, že v diktatuře nelze špatného vládce odstranit od moci bez těžkého násilí. Už jen z toho důvodu by demokracie měla dostat přednost před jakoukoli alternativou, byť by její ctnosti byly sebepochybnější.
Tak nebo onak, všichni hledali zdroj problémů v kvalitě elit, zatímco jej bylo třeba vidět v kvalitě voličů. Demokracie přece pracuje tak, že se objektivně snižuje role vládnoucích a zvyšuje role volících. Politický systém Západu si pojišťoval svou moc nekonečným rozmnožováním voličů, místo aby si kladl za cíl jejich zušlechťování a zkvalitnění – třeba zvýšení jejich kompetentnosti a odpovědnosti. Výsledkem neustálé hry na pokles politické kultury, mravů, uvědomění se leckde stala místo demokracie její víceméně zdařilá imitace.

Generaci od vymýcení

Sdílíme osud Evropy a ta si ještě donedávna činila nárok na jakési morální prvorozenectví. Právě demokratické hodnoty údajně zajistily Evropě její superioritu nad zbytkem světa. Je to úsměvná domýšlivost. V době velkých zeměpisných objevů a evropské výbojnosti vládly na starém kontinentě absolutní monarchie. Evropští dobyvatelé světa se vyznačovali čímkoli, jen ne lidumilstvím, multikulturalismem nebo snášenlivostí. Soudobá evropská demokracie je historicky vzato velice mladá a nezralá. Svěrací kazajku by dostal každý, kdo by vážně mluvil o vrozené evropské demokratičnosti v době Mussoliniho, Salazara, Franca a Hitlera. Moderní evropská demokracie se dotvořila až po 2. světové válce a pomohly jí dvě mimořádné okolnosti. Poválečná bída, která vždy stimuluje hospodářský vzmach, neboť kvalifikované a mobilní obyvatelstvo je rádo za každou práci a není příliš náročné na svůj stát. A zadruhé zde byla trvalá sovětská hrozba, což účinně mobilizuje obranné reflexy společnosti.
Situace se začala měnit po rozpadu Sovětského svazu. Dá se říct, že na konci minulého století se začal krátit dech i zlatému věku evropské demokracie. Zhýčkaný volič žádal po svém státu stále více sociálních jistot a jedinou starostí politiků bylo, jak rozhojnit počty svých voličů – a tím i pojistit vlastní moc. Zcela v souladu s předtuchou filozofů si evropská byrokracie pěstovala doma nebo dovážela z ciziny převážně žadatele o sociální jistoty. Koncept multikulturalismu a lidumilná snaha zachovat národní svéráz přistěhovalců účinně bránily jejich zdomácnění a zajišťovaly jejich doživotní nárok na pobírání sociálních dávek. Dříve nebo později taková politika končívá krachem. Socialismus je vždy způsobem přerozdělování cizích peněz a cizí peníze mají tu vlastnost, že časem docházejí.
Byť to zní paradoxně, Evropa se ani tentokrát nedokázala vymanit z prokletí, které viselo už nad antickými demokraciemi Řecka a nad komunami středověké Itálie. Tehdy nemajetní, a proto nezodpovědní voliči hlasovali pro vůdce, kteří slibovali modré z nebe. Ke kormidlu a korytu je vynášela ochlokracie – moc lůzy – a odtud už vedla přímá cestička k diktatuře. To je důvod, proč jsou dnes tak populární teorie přímé demokracie. Zavádějící logika přímé demokracie je o to nebezpečnější, že na jejích zdánlivých přednostech je vystavěn celý Putinův autokratický režim.
Není to původní ruský vynález – v dobách Mao Ce-tunga fungovala v Číně obdobná přímá vazba mezi hlavou státu a úderkami zfanatizované čínské omladiny, dobového to výronu ochlokracie. To umožňovalo obejít aspoň trochu odpovědné úřednictvo a zajistit absolutní povahu diktatury. I mistr společenské imitace Vladimir Putin se nyní rozhodl pro tuto formu moci. Nedokážu to formulovat lépe, než to učinil jeden z Putinových ideologů Alexej Čadajev v lednovém článku Zkušenost přímé demokracie v deníku Izvestija: „Poprvé od dob zemských shromáždění se hlava státu při důležitém rozhodování opírá bezprostředně o ‚hlas lidu‘, mimo kanonické oficiální instituce. Rozhoduje se výlučně na základě ‚zpětné vazby‘… Putinovo Rusko je systém, v němž se cílevědomě posilují prvky přímé demokracie, kde se pravidelné sociologické průzkumy stávají nástrojem přímé komunikace moci s obyvatelstvem… Cítit svou zemi, to je hlavní ponaučení, které si vzal současný lídr z katastrofy konce 80. let minulého století. Naštěstí včas rozpoznal, že samotné klasické instituce zastupitelské demokracie pro řešení velkých úkolů nepostačí… Pevný a stabilní systém, kde se moc opírá o důvěru lidí a o nepřetržitou přímou komunikaci s většinou občanů – toť záruka přežití státu v 21. století. Na tomto poli Rusko rozhodně předčilo západní demokracie s jejich obstarožní úctou k institucím.“
Teď už rozumíte, proč se dnes u nás hlasatelé přímé demokracie shlukují do volebních bloků, jak to nedávno učinily SPD a SPOZ? Inu, upravují jeviště pro příští dějství, v němž mezi hlavou státu a jeho pokleslým a předsudečným elektorátem bude vytvořena přesmyčka umožňující překlenout nepřejícné instituce tradiční demokracie.
Zkušenost světa je taková, že demokracie je funkční jenom potud, pokud volič je daňovým poplatníkem. Heslem americké revoluce bylo „No taxation without representation“ – žádné zdanění bez zastoupení. Platí to i obráceně. Daňový poplatník coby volič má bytostný zájem na minimalizaci státu. Neplatič má zájem jen na takové podobě státu, který lze donekonečna dojit. Žádná společnost, jež chce provozovat všeobecné a rovné volební právo a zároveň rozšiřovat výseč voličů odkázaných na stát, nemá šanci na úspěšné demokratizační reformy. Avšak i taková společnost, která má demokratizační proces víceméně za sebou, pokud nereviduje tento zhoubný volební princip, bude neustále ohrožena sociálním zpátečnictvím. Jak to vyjádřil vítěz nad říší zla prezident Ronald Reagan: „Freedom is never more than one generation away from extinction.“ Svobodu od jejího vymýcení nikdy nedělí víc než jedna generace.

©Jefim Fištejn, ECHO24
Subscribe

  • Post a new comment

    Error

    Comments allowed for friends only

    Anonymous comments are disabled in this journal

    default userpic

    Your reply will be screened

    Your IP address will be recorded 

  • 0 comments