dedo Vasiľ (ded_vasilij) wrote,
dedo Vasiľ
ded_vasilij

Proč už doktoři nechtějí léčit Čechy

FITPetr Holub pro ECHO24

„Nechte mě projet, jsem chirurg! Musím do Braniborska!“ Příběh lékaře, který se složitě prodírá Berlínem, aby pomohl pacientovi ze spolkové země Braniborsko, kde žádní doktoři nejsou, byl svého času trhákem německých hitparád.
Po úpravě reálií by šel použít také v Česku, kde protesty zdravotníků kvůli nízkým platům doprovázejí postupný úbytek personálu v nemocnicích. Nejdříve odcházejí sestry, následují praktici a internisté, pak také chirurgové. Když to tak půjde dál a zdravotníkům se rychle nepřidá na platech, Čechům nezbyde než po vzoru Braniborska rychlým tempem rušit všechna zdravotnická zařízení, od venkovských ordinací po velké ústavy. Když takové temné vize předkládá radikální prezident České lékařské komory Milan Kubek, nebere to veřejnost úplně vážně. Jenže dnes s ním souhlasí lékaři, sestry i manažeři nemocnic, kteří Kubkovy agresivní nátlakové prostředky dříve odmítali.

Nemocnice na kraji republiky

„V současnosti už je zdravotníků tak málo, že péče, kterou poskytují pacientům, není bezpečná,“ tvrdí prezident Kubek. Ani on o něčem tak nepředstavitelném dosud nemluvil. Jeho slova nezabírají jen z toho důvodu, že jsou málo konkrétní. Kubek se omezuje na modelové případy, jak kvůli jiným povinnostem nebyla sestra na oddělení a pacient zůstal po pádu z postele hodinu na zemi. Anebo popisuje, jak lékař bez správné specializace nerozpoznal vážnou chorobu. Samotní pacienti mohou nedostatek financí a personálu v nemocnicích pocítit nejčastěji ve chvíli, kdy jim lékař sdělí termín plánované operace či prohlídky očí za půl roku. V poslední době vzbudila mezi odborníky ohlas skutečnost, že šanci na implantát po ablaci prsu má nemocná žena fakticky až za dva roky.
K dispozici nejsou ani přesné údaje o nedostatku personálu v jednotlivých nemocnicích. Lékařská komora by je zveřejnila, o tom však nechtějí slyšet asociace nemocnic ani jejich provozovatelé, tedy stát a kraje. Největší personální nedostatky mají být v regionech na severozápadu země, jak upozornil například předseda České internistické společnosti Richard Češka. Třeba likvidace interního oddělení v nemocnici ve Frýdlantu způsobila potíže nejen místním občanům. „Dovedu si představit, že se malá nemocnice zavře, i když je to v horách a v zimě je špatná dostupnost. Situaci může vyřešit, když svou nabídku zvětší skvělá krajská nemocnice v Liberci. Tam se ale zavírá 30 interních lůžek,“ popisuje problém na severu profesor Češka. Interna je přitom při většině potíží vstupní branou do zdravotnického systému.
Varování experta potvrzuje liberecký krajský radní Petr Tulpa. „Problém je v kapacitě samotné lůžkové interny a nedostatku lékařů v celé krajské nemocnici. Lůžek chybí okolo dvaceti a lékařů by bylo zapotřebí minimálně osm. Rozšířit kapacitu lůžek ale nejde jen tak obratem ruky,“ varuje radní a připomíná, že obdobné problémy nastaly po zrušení interny v Semilech. Omezení klíčového oboru je přitom obvykle prvním krokem k dalšímu úpadku. „Kde chybí interní obory, většinou začíná regrese chirurgických částí zdravotnických zařízení, což se v Semilech stalo a ve Frýdlantu se stát může. Z jiných nemocnic zatím alarmující informace nepřicházejí,“ bilancuje radní Tulpa.
Ještě vážnější zprávy přicházejí z Karlovarska, paradoxně právě proto, že radní varování profesora Češky popírají. V uplynulých dvou desetiletích se v západním cípu republiky zrušila řada nemocnic, předloni se k Aši, Lokti a Kraslicím přidaly Mariánské Lázně. Podle radního Jakuba Pánika tím ale pro zdraví občanů žádné riziko nevzniká. „Dostupnost péče interních lékařů v kraji je zajištěna bez problémů,“ tvrdí radní Pánik a dodává, že neexistuje důvod, proč by se měla omezovat péče ve zbylých čtyřech nemocnicích kraje.
Jeho slova ovšem mají především uklidnit veřejnost a zakrývají skutečný stav. „Současná personální situace v oblasti lékařského a nelékařského zdravotnického personálu ohrožuje plnohodnotný chod interních oddělení,“ varuje sám radní v dokumentu, jímž zdůvodňuje, proč je třeba mimořádná dotace z krajského rozpočtu, aby se zvýšily platy internistům a sestrám, kteří jinak odejdou.

Každý by chtěl do Selbu

Příklady malých krajů na severozápadě země ukazují, v čem je dnes pro jejich obyvatele hlavní riziko. V každém ze čtrnácti krajských zdravotnictví přitom úroveň závisí na kompetenci právě zvolených regionálních politiků, kteří navíc mají málo možností, jak reagovat, když z Prahy nepřijdou peníze.
Logicky nemají Liberecko, Karlovarsko ani další kraje na německém pomezí dost sil, aby dokázaly nemocnice bránit před cizí poptávkou po českých zdravotnících. Desítky místních lékařů neodolaly vysokým platům, přitom jim rozhodování usnadňuje fakt, že za prací do Saska a ještě oblíbenějšího Bavorska mohou každý den dojíždět.
Existuje zcela exaktní důvod, proč se ženy a muži v bílém na severu a západě Čech pilně učí německy. Nástupní plat lékaře v české nemocnici dosahuje 20 tisíc korun, v Německu tři a půl tisíce eur, tedy pětkrát tolik. Pokud má zdejší lékař průměrný plat okolo šedesáti tisíc korun včetně všech přesčasů, běžný doktor v Německu má zajištěný příjem 7–10 tisíc eur (200–270 tisíc korun).
V případě sester je rozdíl ještě markantnější. Nástupní plat sestry u nás dosahuje 13 tisíc, v Sasku je stanoven na 1800 eur, v Bavorsku na 2400 eur (tedy 50 tisíc, respektive 60 tisíc korun). V další kariéře se středoškolsky vzdělaná sestra může dostat až ke 3000 eur, vysokoškolačka k 5000. Zdejší sestry bez dostatečné jazykové výbavy se často spokojí s rolí pečovatelky, která si ovšem také přijde na 2000 eur.
„V Německu nejsou přesčasy, proto doktoři mohou zároveň sloužit u české záchranky. Když navíc manželka moc nevydělá, může doktor požádat o vysokou daňovou slevu. V Německu totiž funguje společné zdanění manželů,“ vysvětluje jeden z karlovarských lékařů, jak místní zdravotníci využívají možnosti života na hranici. Dodává, že poptávka po českém personálu v poslední době roste. „Rozhodně jsou Češi oblíbenější než Asiati. Mají lepší vzdělání a jsou to prostě Evropané,“ dodává lékař, který před rokem opustil místo v karlovarské nemocnici.
V pohraničním městě Aš žije 15 tisíc obyvatel a každý z nich má stejný problém. Jenom tři kilometry měří cesta do bavorského Selbu, kde v nemocnici s volnými kapacitami pracují čeští lékaři, patnáct kilometrů daleko jsou plné čekárny chebské nemocnice. Potíž je v tom, že návštěvu v Selbu nechtějí tuzemské pojišťovny proplatit. Proto místní úřady hledají cestu, jak pro Západočechy zaplatit dostupnou péči pár kilometrů od jejich bydliště.

Raději k výrobnímu pásu

Odborné společnosti tvrdí, že plný stav doktorů nemá prakticky žádná z tuzemských nemocnic. Třeba Pavel Pafko z České chirurgické společnosti zjistil, že plný stav chirurgů nemá devět z deseti nemocnic. Víc než polovina nedokáže naplnit plánované stavy, další třetina překračuje zákoník práce a vyžaduje od doktorů tisíc přesčasových hodin ročně. Devět z deseti také zaměstnává cizince. Přesto si manažeři pražských ani brněnských fakultních nemocnic zatím na nedostatek lékařů nestěžují. Odchodů do ciziny a soukromého sektoru sice přibývá, rány se však dají zacelit přílivem čerstvých absolventů, na jejichž zaučení mají fakultní nemocnice monopol. Manažeři ovšem marně shánějí zdravotní sestry, například pražské nemocnice v Motole a Krči hlásí sedmdesát chybějících sester, stejně jsou na tom nemocnice v Brně. Právě nespokojenost velkých nemocnic v Praze je tradičně klíčovým předpokladem pro úspěch zdravotnických protestů.
Pražské nemocnice trpí stejným neduhem, který je postihl při konjunktuře z let 2005–2007. K dispozici je najednou široká nabídka míst, kam mohou nastoupit zdravotní sestry, které dnes ke kvalifikaci potřebují bakalářský nebo magisterský titul. Vysokoškolsky vzdělané sestry nejsou spokojeny s tím, že se jim spolu s nároky na vzdělání nezvětšily pravomoci při vyšetřování a léčbě pacientů, proto raději volí jiné povolaní, kde nedostanou méně peněz, a přitom nemusejí sloužit v noci a o víkendech.
„Sestry nechybějí jen v Praze, stejné to je ve všech krajích,“ tvrdí předsedkyně zdravotnických odborů Dagmar Žitníková. Náboráři z Německa, Rakouska i Británie mají ohlas mezi pracovnicemi nemocnic nejen v západním pohraničí, ale všude. V obrovských potížích je prý také Olomoucký kraj. Odborový svaz provedl šetření, z něhož vyplynulo, že sestry neodcházejí v první řadě kvůli penězům, ale kvůli tomu, že se stále zhoršují poměry na pracovišti. „Zdravotníci se nemohou starat o pacienty, jak by měli a chtěli, jsou přetěžováni. Situaci vnímají velmi negativně,“ vysvětluje předsedkyně. Útěky sester postihují v mimořádné míře průmyslová města, jako je Jihlava nebo Mladá Boleslav, kde mohou sestry nejsnáze vyměnit neustálý stres na lůžkových odděleních za práci u výrobních pásů Bosche nebo Škody.
„Personální vyhláška z roku 2012 umožňuje, že jedna sestra má v noci na starost 45 pacientů,“ upozorňuje Žitníková. „Představte si, že v takové situaci přijde někdo nový. Sestra mu musí odebrat krev, odnést ji do laboratoře, odvézt pacienta na rentgen a věřit, že na pokojích nedojde k nějaké komplikaci. Ve fabrice to je stereotyp, sestra ale unikne psychickému tlaku, že někdo v její nepřítomnosti umře,“ dodává šéfka odborů.
O změně atmosféry v nemocnicích svědčí i nový jev. Jazyky se učí i čtyřiceti- až padesátileté sestry s odrostlými dětmi, které pak pokračují v kariéře třeba jako pečovatelky v Rakousku. „Bez přidání peněz s tím nejde nic dělat,“ žádá Dagmar Žitníková.

Němečku, hoď ho do stroje

Celý problém zdravotnictví se skrývá v jednoduché trojčlence. Zdravotnické školy absolvuje ročně tisíc lékařů a patnáct set sester. Před dvaceti lety to bylo o pět set lékařů a tisíc sester víc. Ve skutečnosti je ovšem bilance ještě horší. Podle odhadů lékařské komory odchází do ciziny ročně 200 až 300 lékařů. Přírůstek nových lékařských kádrů je tak oproti minulému období poloviční.
Proto stojí tuzemské zdravotnictví před „braniborským dilematem“, které zní: v jakých regionech zachovat dostupnou péči v nemocnicích, a kde nemocnice nahradit stanicemi záchranné služby, jež pacientům poskytnou první pomoc před převozem do lůžkového zařízení. Spolková země Braniborsko má oproti Česku čtvrtinovou populaci, k dispozici má přitom jen patnáct nemocnic s více než čtyřmi odbornostmi a dalších patnáct, které se spokojí s internou, případně ještě s chirurgií. Stejně by na tom Česko bylo, kdyby zrušilo třetinu stávajících nemocnic a u zbývajících omezilo počet oddělení. Jak ovšem připomíná šlágr o Braniborsku, pacientům to nestačí, proto musejí spoléhat na to, že je vezmou v Berlíně.
Problém se zbytečně vyostřil tím, jak se chovaly minulé vlády, počínaje pravicovými kabinety, které se snažily s utkvělou představou úspor ořezat výdaje, konče současnou středolevou vládou, která nemá žádnou strategii, a pokud peníze přidá, pak bez ohledu na to, jestli to pomůže. Dosavadním vrcholem nekompetence je plán ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka zavést registr zdravotní péče, který shromáždí všechny údaje o pacientech. Až počítač zjistí, kam je potřeba peníze posílat, dotace se zvýší.
Zchudnutí českého zdravotnictví bylo realizováno brutální pětiletkou, která začala v roce 2011, kdy se příjmy zdravotnických zařízení poprvé snížily. O rok později to nebylo lepší, navíc zdravotníci započetli do nákladů několik miliard za vyšší DPH. Nejtvrdší úspory nastaly v roce 2013, kdy nemocnice i soukromí doktoři odepsali meziročně tři procenta příjmů. Rok 2014 přinesl vyšší výdaje ve všech veřejných sektorech, ve zdravotnictví však byly výnosy počínající konjunktury nejmenší, protože doktoři přišli o 5–6 miliard ze zrušených poplatků, a peníze tak nestačily ani na splacení starých dluhů. Skandální byl finanční rok 2015. Příjmy zdravotních pojišťoven vyrostly o 11 miliard, polovinu z toho však použily na vylepšení svých rozpočtů. Stát nepřidal ani korunu za své pojištěnce. Proto se příjmy zdravotníků při čtyřprocentním hospodářském růstu zvýšily o necelých šest miliard, tedy o dvě procenta.
Premiér Bohuslav Sobotka minulý týden slíbil, že zdravotníkům od ledna 2017 přidá na platech deset procent. Velká úleva v nemocnicích ale nenastala. Sliby politiků o zvýšení mezd zaznívají každý rok, dosud však neměly pozitivní efekt. Nemocnice dostávají na zvýšení platů, k jakému vláda vyzývá, příliš málo peněz. Proto přidávají méně, případně propustí část pracovníků, aby bylo dost peněz pro ostatní.
Premianti s krátkou záruční dobou

V prestižním indexu evropského zdravotnictví EHCI, který každoročně publikuje švédská organizace Health Consumer Powerhouse, bylo české zdravotnictví v roce 2015 hodnoceno jako 13. nejlepší. Výš byly jenom země na severozápadě Evropy od Švýcarska přes Německo a Belgii až po Norsko. Čeští zdravotníci se dokázali vklínit mezi Rakušany a Brity hlavně zásluhou toho, že péče je vysoce kvalitní a relativně dostupná. Ještě lépe dopadli v jednom z vedlejších indexů BVB, který hodnotil kvalitu zdravotnictví spolu s náklady. Češi mají podle něho třetí nejefektivnější zdravotnictví po Makedoncích a Estoncích, následují Chorvaté a Holanďané. Oficiální komentář k žebříčku uvádí, že výsledky prvních dvou států není možné brát příliš vážně, protože stojí opravdu především na nízkých nákladech, při nichž se drží určitá snesitelná úroveň. Třetí a čtvrté místo však opravdu ukazuje země, kde je za málo peněz hodně muziky. „Dobrá pozice České republiky a Chorvatska není zřejmě jen umělým výsledkem zvolených kritérií. Český systém má stabilní základy a dokázal se zbavit korupce, což je v zemích středovýchodní Evropy dost vzácné. Chorvatsko vytváří ve svém systému ostrovy excelence a daří se mu získávat pověst země vhodné pro zdravotnickou turistiku,“ komentují experti.
Zjištění EHCI je ve značném rozporu s postupem Sobotkovy vlády, která škrtí výdaje na léčení občanů s argumentem ministra financí Andreje Babiše, podle nějž je zdravotnictví černou dírou, kde se peníze ztrácejí bez užitku. Ve skutečnosti může nedostatek peněz poslat tuzemské zdravotnictví do kolen, i když patří k nejlepším a nejefektivnějším v Evropě. Negativním vzorem je Slovensko, které se v indexu EHCI propadlo na 24. místo, případně 27. Maďarsko či 34. Polsko. „Je to hrozně vážný,“ tvrdí místopředseda Asociace českých a moravských nemocnic Petr Fiala. Zvýšení plateb do zdravotnictví je podle něj jen prvním krokem k záchraně toho, co se podařilo vytvořit v polistopadovém období.

Petr Holub
Tags: ctrlc+ctrilv, praha
Subscribe

  • Post a new comment

    Error

    Comments allowed for friends only

    Anonymous comments are disabled in this journal

    default userpic

    Your reply will be screened

    Your IP address will be recorded 

  • 0 comments